Povídky

Jan Čep (1902–1974), jehož Šalda nazval „básníkem jitřního zraku“, patří k výrazným českým prozaikům dvacátého století. Jeho odchod do exilu po únoru 1948 a spirituální orientace jeho tvorby způsobily, že v době komunistického režimu bylo Čepovo dílo umlčováno. Několikasvazkové vydání autorových próz a esejů, připravené Bedřichem Fučíkem a Mojmírem Trávníčkem, tak mohlo být zveřejněno jen v samizdatu a knižní podoby se dočkalo až po roce 1989. Česká knižnice přináší Čepovy kratší prózy ze všech období jeho tvorby, od knižního debutu Dvojí domov v polovině dvacátých let až po exilové Cikány. Povídky se často zaměřují k mezním situacím v životě zdánlivě běžných venkovských lidí. Jsou však vzdálené popisnému realismu, využívají zkratky, jemných náznaků a míří k duchovnímu rozměru bytí. Výběr a komentář Tomáš Kubíček, příprava textu Marie Havránková. / Čep Jan